Deník z cestování po Rusku, den 4, 17.7.: Aršan

Ráno jsme vstali už v osm, abychom byli včas na autobusovém "nádraží" a pokusili se urvat místa v maršrutce do podhorských lázních Aršanu. (Když totiž včera naši hostitelé někam volali, vypadalo to, že je vyprodáno. Druhou komplikaci, kterou jsem od nich zjistil - že Aršan nedávno smetla povodeň. Pravděpodobně v době, kdy tam +/- byl zájezd Adventury. No ještě že jsme jeli sami..) Maršrutka byla plná, ale nalákali nás do maršrutky jedoucí do Kultuku, což je městečko nedaleké, ležící na křižovatce velkých silnic. Nejdřív jsem nechápal proč, ale v hlavě mi už krystalizoval plán B - z Kultuku vyrazit podobně jako Němka Julia po Kruhobajkalské železnici, tam strávit noc a přesunout se dál. No nepředbíhejme. Na konečné v Kultuku nám (asi šesti lidem) řidič přednesl svůj plán - do Aršanu za 500 Rublů za osobu. Chvíli jsme přemýšleli a nakonec souhlasili. Myslím, že všichni. A tak se poloprázdná maršrutka z linky Sljuďanka - Kultuk vydala na 100km zajíždku.

Do Aršanu jsme přijeli po poledni a hned, jak jsme vystoupili, se na nás vrhly babušky s nabídkou ubytování. Nejdřív jsme se došli optat na lístky na cestu zpět a pak jsme vyrazili vyjednávat, k té nejrazantnější. Tedy, nabídka za 350R/os se mi zdála OK, s tím že si pokoj nejdřív prohlédneme. Na zahradě stály dva zahradní domky a půlka jednoho byla naše, předsíň a pokoj se třemi postelemi. Nicmoc to nebylo, ale na přespání snad dobrý. (Hlavně aby neměli štěnice, a tak jsem to tam vystříkal repelentem.) Jak jsme se ubytovali, rozpršelo se, takže jsme museli procházku o hodinu odložit (ale i tak stále pršelo). Čas jsme využili třeba na přípravu čaje. V předsíni byla rychlovarná konvice, která se co 10-20 sekund vypla. Jestli nějaké problémy s pojistkami nebo kdovíco. No ohřívali jsme tu vodu dlouho...

Jak jsem zmínil, Aršan byl zasažen rozvodněnou řekou a bylo to vidět. Všude naplavená zem, bahno, kameny. Nejprve jsme se vydali k buddhistickému chrámu, ale naproti mračnům zahalujícím hory to nebyl pohled tak působivý. Poté jsme se vydali podél řeky k vodopádům, to nám zabralo půl až hodinu. Normálně se za vodopády vybírá 50R, ale jelikož část cesty odnesla voda, kase nikdo neseděl. Výhled samotný byl fajn a na stromech kolem visely barevné fáborky. Cestou zpět jsme omrkli sanatorium, ale na pohled zvenčí nicmoc. To byla vlastně třetí komplikace, kterou jsme se předchozí den dozvěděli. Aršan sice je "spa town" s horkými prameny, ale takovými které se pijou, ne se v nich koupe...

To už se začínal ozývat hlad a my začali hledat večeři. Našli jsme restauraci s vypsaným menu, s obrázky, taky jednu s obrázky i menu, ale ta byla zavřená, a tak jsme si vybrali podle obrázků. Katka si dala Plov/Pilaf a já ochutnal trojchodové menu: boršč, pelmeně se smetanou a bliny s povidly (jediné jídlo, které neobsahovalo kopr). Nečekaně bylo všechno moc dobré, a docela levné. Mezitím se vyčasilo, mraky ustoupily a odhalily modrou oblohu i hory v pozadí. Ale fotit znova chrám jsem už nešel. Po návratu do chatky jsme dali sušit boty, uvařili si opět čaj a já si k tomu dal pár doušků becherovky pro zahřátí. Když jsem se v noci probudil a šel na záchod/do kadibudky, úplně mě překvapila jasná noční obloha se spoustou hvězd. Už jen zato to stálo. (Jinak zde jsem došel k závěru, že čerstvý vzduch nejvíc ocením, když vylezu z latríny.)

Deník z cestování po Rusku, den 3, 16.7.: přesun do Slyudyanky/ Sljuďanky

Vstali jsme před devátou, posnídali, zabalili a vydali se na nádraží. Když ještě 5 minut před odjezdem u našeho vlaku neukazovali nástupiště, zkusil jsem se zeptat na informacích. Paní anglicky neuměla, ale z rukou psaného vzkazu jsem pochopil 3 hodiny zpoždění. Tak jsem si sedl a konečně dopsal deník .. Ze zpoždění tři hodiny bylo 3:30, pak oznámili odjezd na + 4 hodiny a nakonec jsme nastoupili v 15:15, čtyři a tři čtvrtě hodiny po plánovaném odjezdu. Co se tak dá dělat na nádraží v Ulan-ude, když nejede vlak? * Sedět, se štěstím na sedačce. Sníst svačinu určenou do vlaku. Nakoupit pohledy a pak hledat poštu. Potkat další turisty čekající na vlak.

(A zde se mimochodem ukázalo, jak se svět cestovatelů propojený. Jeden z čekajících turistů, Francouz myslím, vyprávěl, jak dvě hodiny s taxikářem hledal v Ulan-ude hostel. A o téhle story jsme slyšeli asi o týden později na ostrově Olchon. Od Australanů. Ti ho tedy museli potkat těsně po tom, co dorazil do Irkutsku, kdežto my se vydali takovou odbočkou....)

Ve vlaku rozdávali polévku, tyčinku a vodu, asi jako kompenzaci. Na nádraží ve Sljuďance jsme přijeli v 19:45, jen se zpožděním 3.45, ale netuším, kde tu hodinu nahnali. Na nástupišti nás už čekal Andrej z hostelu a velkou Toyotou s volantem na pravé straně nás odvezl. Takových aut je tu vůbec hodně, japonské výroby pro japonské silnice, s volantem napravo, a pak z Vladivostoku putujících dále na západ až za Bajkal. Ubytování bylo spíše pokoj v bytě než hostel, ale přivítaní bylo vřelé, i koláč jsme dostali. A ještě nám poskytli pár rad ohledně cesty na další den. Jen se pak Andrej pokusil zavést řeč na Rusko, Ukrajinu, a ta jeho propaganda mi to trochu zkazila. 

Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku, ať po dni sezení máme taky nějaký pohyb (a kroky do krokoměru). Cesta nás zavedla k řece, chvíli jsme se kochali mlhou a horami nad ní. Trochu jsme nakoupili (Kozel) a vrátili se do "hostelu", kde nás čekalo překvapení - Němka Julia, která mluví česky! Tak jsme si povídali o cestovatelských plánech (ona chce pěšky projít trasu Kruhobajkalské železnice) a životě vůbec (chtěla se živit jako česko-německá překladatelka, ale cenově težko konkuruje Čechům). 

* Koukám, že v původně psaném deníku jsem se nevěnoval fenoménu "Korejci", kde Korejcem myslím postaršího muže, cca 50-60+, cestujícího samostatně a se zájmem o železnici. Začalo to již předchozí den, kdy jsme se v Ulan-ude vrátili na hostel, a Rus, Ivan, mi řekl, že je tu někdo, kdo by se mnou chtěl mluvit. A představil mi Korejce, který zrovna přijel a má taky v zájmu jet vlakem k Bajkalu a pak Kruhobajkalskou železnicí. Hlavní pointa tedy byla, kdy a jak jedeme, že se přidá. Nejdřív do Sljuďanky a pak na tu železnici. Ten výraz, že se přidá, který vypadal spíše jako oznamovací způsob než dotaz, mě trochu zarazil. Navíc my měli cestu naplánovanou a ubytování částečně zajištěné, a já neměl náladu se o nově nalezeného cestovatele starat. Doufal jsem, že ho setřesu, když ho další den pošlu na nádraží příliš brzo nebo pozdě, aby jel jiným vlakem než my. Ačkoliv jsme ho neviděli, když jsme ráno odcházeli, na nádraží jsme ho pak objevili. Nicméně jsme ho taknějak ignorovali, až se ztratil. A neviděli jsme ho ani, když jsme ve Sljuďance vystoupili, ale to jsme taky rychle spěchali k odvozu. Takže nevím přesně, kdy, kam a jak tenhle muž, říkejme mu Korejec 1, pokračoval. Ale ještě o něm bude řeč...

Deník z cestování po Rusku, den 2, 15.7.: okolí Ulan-ude

Probudili jsme se v 8 ráno, pojedli sladké pečivo ze Sputniku a slané zabalili s sebou. Cestou jsme obhlédli jiný obchod, Slavjanskij bazar (což byla sámoška a žádný bazar) a pak chodili dokola a hledali autobusové nádraží. Zprvu sice bezúspěšně, ale opět stačilo se jen zeptat. Pak jsme sice stáli nevěděli, kde přesně je, ale jakmile proti nám jel autobus s naším číslem, vrhli jsme se k němu. On zastavil a rychle jedoucí bus za ním se málem vyboural a převrátil, to jsme nepochopili. V maršrutce zbývala akorát dvě místa. Platilo se 40 R při nástupu. Jediným nepříjemným zpestřením cesty byl opilý postarší Burjat (Mongolo-Rus), který vypadal, že to každou chvíli na někoho hodí. Dojeli jsme až do Ivolginsku a tam na konečné čekalo sdílené taxi, které nás za 20 R dovezlo až ke klášteru. 

Ivolginski dacan je největší buddhistický chrám(ový komplex) v Rusku. Z pochopitelných důvodů není zrovna starý, postavit ho směli (znovu) někdy v 70. letech. Občas tam něco působilo uměle, ale vnitřky chrámů byly krásně barevné. Kolem se motala spousta psů, naštěstí byli naučeni, že dovnitř nesmí. V jednom chrámu mělo být vystaveno tělo lámy, který nezemřel ale dosáhl nirvány (a tak mu stále rostou vlasy). Buď máme málo ostré lokty, nebo bylo poznat, že jsme cizinci, ale dovnitř jsme se ani na poněkolikáté nedostali. A tak jsme po hodině jeli zpět, stejnou cestou, jen tentokrát tam nikdo nevypadal na zvracení.

Vystoupili jsme už na náměstí, pojedli oběd, popili kvas a vyrazili do etnografického* muzea zabajkalských národů. (Etnografie, česky národopis, je společenská věda zkoumající a popisující modely chování, sociální organizaci, zvyky, hudbu a umění v jednotlivých lidských kulturách a společnostech.) Nachází se na obří travnaté ploše, v přírodě na louce mezi stromy, asi 8 km od centra. Tam stojí domy dovezené z různých míst poblíž Bajkalu. Od pokladní jsme to sice nepochopili, ale v úterý je většina domů zavřená, otevřený byl jen dům inteligence (doktor + učitelka). Naštěstí procházka ve stínu stromů byla příjemná a součástí areálu navíc bylo ZOO. Dobře se tam však některá zvířata nemají, tygři nebo medvědi žili v docela malých klecích. 

Po návratu na hostel byl plán jasný: sprcha, nákup jídla na další den a večeře. Kvůli večeři jsme obešli pět podniků v centru, abysme je porovnali a zároveň si centrum naposled prohlédli. Skončili jsme v Pubgrillu Churchill, který asi patří k místním nejlepším podnikům. Můj mixgrill ovšem nicmoc, aspoň že Katka byla spokojená. Ještě jsme chvíli obdivovali fontánu a pak si na hostelu povídali s ostatními. 

Pobavila mě hlavně debata nad jídlem mezi Rusem* a Francouzem, kde Francouz říkal, že ovesná kaše pro něj není jídlo, že tím by leda zadělával spáry mezi dlaždičkami. (*Btw toho Rusa si nepředstavujte jako typického Rusa, byl to spíš plachý intelektuál. Ale měl zajímavý smysl pro humor. Nějak jsme se bavili o vodce, a on zmínil, že by chtěl žít v lese, lovit s nožem, nechat si narůst knír a popíjet vodku... anebo ne :) 

Po půlnoci jsme se rozloučili a šli spát. (BTW na obě noci se tam, někdy pozdě v noci, objevil jakýsi muž, asi Rus. Spal, když jsme ráno odcházeli, my spali, když on přicházel. A jak vím, že přišel? Hrozně chrápal.) 

Deník z cestování po Rusku, den 1, 14.7. Ulan-ude

Hostel jsme našli za chvíli, ovšem recepční neuměl anglicky, tak to bylo složitější. Naštěstí ve vedleším pokoji bydlel Rus, který anglicky uměl. Docela nás poháněl hlad, tak jsme zapadli hned vedle do restaurace Modern Nomad. Zkusili jsme buuzy, plněné knedlíčky, a vepřové s nudlemi. Dobré, ale trochu mastné, což se nehodilo do horka, jaké v restauraci panovalo. 

Pak jsme se vydali na procházku po městě. Zaujala nás velká hrající fontána, kvas - výborné osvěžení, vychlazený sladký nápoj (snad z kvašeného chleba), hlava Lenina, ulice Lenina, pěší třída na ulici Lenina.. Došli jsme až ke katedrále, chvíli se prošli ve staré čtvrti obchodníků a pak jsme zašli nakoupit do Sputnik gurmet obchodu. Tam nabízí spoustu předraženého jídla, přiměřeně naceněné pečivo a spoustu piva; mj. české pivo, které jsem viděl poprvé v životě - Žatecký gus. (* Až doma jsem zjistil, že to pivo je podvod. Sice vypadá jako české, včetně všech nápisů, ale vyrábí se v Rusku.. tak proto jsem ho neznal.)   
To už na nás padla únava, tak jsme se vrátili do hostelu (klíče jsme neměli, na recepčního bylo třeba vždy zvonit) a na pár hodin vytuhli. Po probuzení jsem snědl kousek pizzy ze Sputnika a prohodil pár slov se spolubydlícími; jak s novými, dvěma Francouzi, kteří se vydali na roční cestu z Evropy do Austrálie, tak s australským párem, který zrovna odjížděl. Pak už jen sprcha (konečně!) a spát (doopravdy).

Deník z cestování po Rusku, den 0, 13.7. Let do Ulan-ude

Na letiště jsem dorazil před 11h, na své poměry nezvykle brzo. Před přepážkou Aeroflotu se utvořila dlouhá, pomalu ubíhající fronta. Ale co, do 13h času dost. V 11:10 se holka stojící za mnou zeptala, jestli to je fronta na let do Moskvy, v 11:50? Obdivuju její nervy.    
Dříve platilo, že při transferu v Moskvě mezi mezinárodním a domácím letem je třeba si vyzvednout zavazadlo a znova ho zacheckovat, nově šlo poslat až do cílové destinace. Ovšem na mém batohu se jim nelíbily popruhy, tak ho nedali na pásy, ale nechali ho tam ležet, že si pro něj někdo přijde. Dvojnásobný strach, zda v Ulan-ude svůj batoh najdu...      

Za pasovou kontrolou jsem hledal Master card salonek, do kterého bych měl mít přístup. Našel, vešel, prokázal jsem se kartou. Ale až doma jsem se ujistil, že mě návštěva opravdu nic nestála. Každopádně jsem se slušně naobědval, polévka, bageta, kuskus. V  letadle jsem měl objednané speciální jídlo doufaje, že mi ho doručí jako prvnímu. Speciál jsem měl, ale dostal jsem ho až spolu s ostatními. Ale nebylo to špatné, zkusil jsem dietu bez laktózy, kuřecí salát místo sýru, pomeranč jako dezert.    
V Moskvě jsem byl trochu zmaten, zda jít na transfer nebo na pasovou kontrolu, naštěstí ochotná a anglicky mluvící paní na přepážce mi vysvětlila, že transfer znamená mezinárodní. Na pasové kontrole jsem čekal jen chvíli a dorazila Káťa. Taky jí odbavili batoh až do Ulan-ude, tak jsme své obavy sdíleli. Projistotu jsme počkali u pásů, ale naše batohy se neukázaly. Mimochodem, imigrační naprosto v klidu, razítko během minuty a bez otázek. To nám z těch 6 hodin na přestup moc neukrojilo. Tak jsme se (kolem plakátů lákajících k návštěvě Česka) přesunuli na náš terminál a tam si až do 23h povídali.      

Další letadlo bylo docela malé, Airbus A319. Jídlo rozdávali asi po hodině, já dostal speciál, Katka ne (ačkoliv jsem objednával oběma), a stejně jsme ho dostali spolu s ostatními. Zbývalo nám 4 hodiny 30 minut pokusů o spánek. Naštěstí děti za námi byly klidné a větší rámus dělala jejich matka, když je kdovíproč okřikovala. Btw někdy během letu vyhlásili, že Německo vyhrálo fotbalové mistrovství.      

Přistáli jsme, našli své batohy a ještě nám je při odchodu zkontrolovali, zda si opravdu odnášíme svá zavazadla. Odolali jsme taxikářům a vydali se ven hledat autobus. Ale zastávka nikde. Lámanou ruštinou jsem se zeptal nějaké paní a ta k mé radosti mi nejen rozuměla, ale i srozumitelně odpověděla. Za čtvrt hodiny jsme se už mačkali v maršrutce do centra. Neušli jsme pozornosti místních dětí, které se s námi pokusily rusko-anglicky konverzovat. Před příjezdem nás postarší paní upozornila "balšaja glava", a já věděl, že jsme na místě. Náměstí Sovětů a největší socha Lenina/ovy hlavy na světě.