Vstali jsme před devátou, posnídali, zabalili a vydali se na nádraží. Když ještě 5 minut před odjezdem u našeho vlaku neukazovali nástupiště, zkusil jsem se zeptat na informacích. Paní anglicky neuměla, ale z rukou psaného vzkazu jsem pochopil 3 hodiny zpoždění. Tak jsem si sedl a konečně dopsal deník .. Ze zpoždění tři hodiny bylo 3:30, pak oznámili odjezd na + 4 hodiny a nakonec jsme nastoupili v 15:15, čtyři a tři čtvrtě hodiny po plánovaném odjezdu. Co se tak dá dělat na nádraží v Ulan-ude, když nejede vlak? * Sedět, se štěstím na sedačce. Sníst svačinu určenou do vlaku. Nakoupit pohledy a pak hledat poštu. Potkat další turisty čekající na vlak.
(A zde se mimochodem ukázalo, jak se svět cestovatelů propojený. Jeden z čekajících turistů, Francouz myslím, vyprávěl, jak dvě hodiny s taxikářem hledal v Ulan-ude hostel. A o téhle story jsme slyšeli asi o týden později na ostrově Olchon. Od Australanů. Ti ho tedy museli potkat těsně po tom, co dorazil do Irkutsku, kdežto my se vydali takovou odbočkou....)
Ve vlaku rozdávali polévku, tyčinku a vodu, asi jako kompenzaci. Na nádraží ve Sljuďance jsme přijeli v 19:45, jen se zpožděním 3.45, ale netuším, kde tu hodinu nahnali. Na nástupišti nás už čekal Andrej z hostelu a velkou Toyotou s volantem na pravé straně nás odvezl. Takových aut je tu vůbec hodně, japonské výroby pro japonské silnice, s volantem napravo, a pak z Vladivostoku putujících dále na západ až za Bajkal. Ubytování bylo spíše pokoj v bytě než hostel, ale přivítaní bylo vřelé, i koláč jsme dostali. A ještě nám poskytli pár rad ohledně cesty na další den. Jen se pak Andrej pokusil zavést řeč na Rusko, Ukrajinu, a ta jeho propaganda mi to trochu zkazila.
Po večeři jsme vyrazili na krátkou procházku, ať po dni sezení máme taky nějaký pohyb (a kroky do krokoměru). Cesta nás zavedla k řece, chvíli jsme se kochali mlhou a horami nad ní. Trochu jsme nakoupili (Kozel) a vrátili se do "hostelu", kde nás čekalo překvapení - Němka Julia, která mluví česky! Tak jsme si povídali o cestovatelských plánech (ona chce pěšky projít trasu Kruhobajkalské železnice) a životě vůbec (chtěla se živit jako česko-německá překladatelka, ale cenově težko konkuruje Čechům).
* Koukám, že v původně psaném deníku jsem se nevěnoval fenoménu "Korejci", kde Korejcem myslím postaršího muže, cca 50-60+, cestujícího samostatně a se zájmem o železnici. Začalo to již předchozí den, kdy jsme se v Ulan-ude vrátili na hostel, a Rus, Ivan, mi řekl, že je tu někdo, kdo by se mnou chtěl mluvit. A představil mi Korejce, který zrovna přijel a má taky v zájmu jet vlakem k Bajkalu a pak Kruhobajkalskou železnicí. Hlavní pointa tedy byla, kdy a jak jedeme, že se přidá. Nejdřív do Sljuďanky a pak na tu železnici. Ten výraz, že se přidá, který vypadal spíše jako oznamovací způsob než dotaz, mě trochu zarazil. Navíc my měli cestu naplánovanou a ubytování částečně zajištěné, a já neměl náladu se o nově nalezeného cestovatele starat. Doufal jsem, že ho setřesu, když ho další den pošlu na nádraží příliš brzo nebo pozdě, aby jel jiným vlakem než my. Ačkoliv jsme ho neviděli, když jsme ráno odcházeli, na nádraží jsme ho pak objevili. Nicméně jsme ho taknějak ignorovali, až se ztratil. A neviděli jsme ho ani, když jsme ve Sljuďance vystoupili, ale to jsme taky rychle spěchali k odvozu. Takže nevím přesně, kdy, kam a jak tenhle muž, říkejme mu Korejec 1, pokračoval. Ale ještě o něm bude řeč...
Žádné komentáře:
Okomentovat