Na letiště jsem dorazil před 11h, na své poměry nezvykle brzo. Před přepážkou Aeroflotu se utvořila dlouhá, pomalu ubíhající fronta. Ale co, do 13h času dost. V 11:10 se holka stojící za mnou zeptala, jestli to je fronta na let do Moskvy, v 11:50? Obdivuju její nervy.
Dříve platilo, že při transferu v Moskvě mezi mezinárodním a domácím letem je třeba si vyzvednout zavazadlo a znova ho zacheckovat, nově šlo poslat až do cílové destinace. Ovšem na mém batohu se jim nelíbily popruhy, tak ho nedali na pásy, ale nechali ho tam ležet, že si pro něj někdo přijde. Dvojnásobný strach, zda v Ulan-ude svůj batoh najdu...
Dříve platilo, že při transferu v Moskvě mezi mezinárodním a domácím letem je třeba si vyzvednout zavazadlo a znova ho zacheckovat, nově šlo poslat až do cílové destinace. Ovšem na mém batohu se jim nelíbily popruhy, tak ho nedali na pásy, ale nechali ho tam ležet, že si pro něj někdo přijde. Dvojnásobný strach, zda v Ulan-ude svůj batoh najdu...
Za pasovou kontrolou jsem hledal Master card salonek, do kterého bych měl mít přístup. Našel, vešel, prokázal jsem se kartou. Ale až doma jsem se ujistil, že mě návštěva opravdu nic nestála. Každopádně jsem se slušně naobědval, polévka, bageta, kuskus. V letadle jsem měl objednané speciální jídlo doufaje, že mi ho doručí jako prvnímu. Speciál jsem měl, ale dostal jsem ho až spolu s ostatními. Ale nebylo to špatné, zkusil jsem dietu bez laktózy, kuřecí salát místo sýru, pomeranč jako dezert.
V Moskvě jsem byl trochu zmaten, zda jít na transfer nebo na pasovou kontrolu, naštěstí ochotná a anglicky mluvící paní na přepážce mi vysvětlila, že transfer znamená mezinárodní. Na pasové kontrole jsem čekal jen chvíli a dorazila Káťa. Taky jí odbavili batoh až do Ulan-ude, tak jsme své obavy sdíleli. Projistotu jsme počkali u pásů, ale naše batohy se neukázaly. Mimochodem, imigrační naprosto v klidu, razítko během minuty a bez otázek. To nám z těch 6 hodin na přestup moc neukrojilo. Tak jsme se (kolem plakátů lákajících k návštěvě Česka) přesunuli na náš terminál a tam si až do 23h povídali.
V Moskvě jsem byl trochu zmaten, zda jít na transfer nebo na pasovou kontrolu, naštěstí ochotná a anglicky mluvící paní na přepážce mi vysvětlila, že transfer znamená mezinárodní. Na pasové kontrole jsem čekal jen chvíli a dorazila Káťa. Taky jí odbavili batoh až do Ulan-ude, tak jsme své obavy sdíleli. Projistotu jsme počkali u pásů, ale naše batohy se neukázaly. Mimochodem, imigrační naprosto v klidu, razítko během minuty a bez otázek. To nám z těch 6 hodin na přestup moc neukrojilo. Tak jsme se (kolem plakátů lákajících k návštěvě Česka) přesunuli na náš terminál a tam si až do 23h povídali.
Další letadlo bylo docela malé, Airbus A319. Jídlo rozdávali asi po hodině, já dostal speciál, Katka ne (ačkoliv jsem objednával oběma), a stejně jsme ho dostali spolu s ostatními. Zbývalo nám 4 hodiny 30 minut pokusů o spánek. Naštěstí děti za námi byly klidné a větší rámus dělala jejich matka, když je kdovíproč okřikovala. Btw někdy během letu vyhlásili, že Německo vyhrálo fotbalové mistrovství.
Přistáli jsme, našli své batohy a ještě nám je při odchodu zkontrolovali, zda si opravdu odnášíme svá zavazadla. Odolali jsme taxikářům a vydali se ven hledat autobus. Ale zastávka nikde. Lámanou ruštinou jsem se zeptal nějaké paní a ta k mé radosti mi nejen rozuměla, ale i srozumitelně odpověděla. Za čtvrt hodiny jsme se už mačkali v maršrutce do centra. Neušli jsme pozornosti místních dětí, které se s námi pokusily rusko-anglicky konverzovat. Před příjezdem nás postarší paní upozornila "balšaja glava", a já věděl, že jsme na místě. Náměstí Sovětů a největší socha Lenina/ovy hlavy na světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat